Datasets:

hclivess
/

cz_04

audio audioduration (s) 3.03 13	transcription stringlengths 14 191
	Veškeré obilí zabrala bezcitná rekviziční kampaň, již v Evropě začala éra masového vraždění.
	Psal se rok 1933 a Josef Stalin nechával Ukrajinu záměrně vyhladovět.
	Hošík zemřel, spolu se třemi miliony dalších osob.
	Setkám se s ní pod zemí", řekl o své manželce jeden sovětský mladík.
	Zastřelili ho krátce po ní a oba byly pouřbeni mezi 700 000 obětí Stalinova velkého teroru z let 1937 a 1938.
	byl jedním z téměř 200 000 polských občanů, které zastřelili Sověti a Němci na začátku 2.
	světové války, tedy v době, kdy jeho vlast společně okupovali nacistické Německo a Sovětský svaz.
	Na sklonku roku 1941 završila jedenáctiletá ruská dívka v Leningradě svůj skromný deníček slovy.
	zbyla jen táňa.
	Příštího léta napsala malá dvanáctiletá židovka v Bělorusku poslední dopis svému otci.
	Loučím se s tebou, než umřu.
	Nacistický a sovětský režim vyvražděli ve středu Evropy kolem čtrnácti milionů lidí.
	Prostor, kde tyto oběti zahynuli, krvavé země, se rozkládá od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy po západní Rusko.
	Jeho obětí se stalo především místní obyvatelstvo.
	Židé, bělorusové, ukrajinci, poláci, rusové a příslušníci balckých národů.
	Třeba, že se jejich rodné země uprostřed tohoto období proměnili v bojiště.
	Stali se všichni tito lidé oběťmi vražedné politiky?
	Nikdo z těch 14 milionů zavražděných však nebyl vojákem v činné službě.
	Většinou šlo o ženy, děti a starce, o osoby neozbrojené a připravené o veškerý majetek, což se týkalo i oblečení.
	Nejznámější symbol zabíjení v krvavých zemích představuje osvětím.
	Dnes toto místo symbolizuje holokaust a holokaust symbolizuje zlo 20.
	A zásluhu vzpomínek či románů těchto přeživších si také jméno tohoto tábora dodnes připomínáme.
	Ještě víc židů polských, sovětských a balckých bylo zastřeleno a zahrabáno do jam a šachet.
	Většina z nich zemřela nedaleko místa svého bydliště v okupovaném Polsku, Lotyšsku a sovětském Bělorusku, v Litvě a na sovětské Ukrajině.
	A než byly zastřeleni nebo šli do plynu židé z Německa, byly také deportováni do měst v krvavých zemích.
	Do Lodže či Kaunasu, do Minsku nebo do Varšavy.
	Lidé, kteří bydleli v bloku, kde nyní píšu tuto knihu, tedy v devátém výdenském obvodě, byly deportováni do osvětimi sobiboru Treblinky a do Rigi.
	Němci hromadně vraždili židy v okupovaném Polsku, v Lotyšsku, v Litvě i v Sovětském svazu, nikoli přímo v Německu.
	Když se roku 1933 stal kancleřem, tvořili židé necelé 1% německého obyvatelstva.
	V prvních šesti letech Hitlerovi vlády směli němečtí židé emigrovat za ponižujících podmínek, obnášejících i ožebračení.
	Většina německých židů, kteří zažili Hitlerovo vítězství ve volbách roku 1933, však zemřela přirozenou smrti.
	Představují necelá 3% obětí holokaustu.
	Svou touhu vyhladit evropské židy mohl Hitler uskutečnit jen v těch částech Evropy, kde byli domovem.
	Holokaust zastínil německé plány předpokládající mnohem větší vyvražďování.
	Hitler neplánoval vyhladit pouze Židy.
	Třeba že se tyto plány naštěstí nikdy neuskutečnili, vytvořili morální předpoklady německé okupační politiky na východě Evropy.
	Vlastně byl v mírových dobách daleko větší.
	Zabíjel své spoluobčany podobně účinně jako Hitler občany jiných zemí.
	Čtvrtina osob z tohoto počtu přišla o život, ještě než druhá světová válka vůbec vypukla.
	Dalších dvěstě tisíc jich zahynulo v letech 1939 až 1941, kdy nacistické Německo a Sovětský svaz přetvářeli Evropu jako spojenci.
	V obou případech to mělo za následek smrt více než 3 milionů lidí.
	Statisíce sovětských rolníků a dělníků zastřelených v letech 1937 až 1938 za dob velkého teroru.
	padly za oběť rozkazům udíleným výslovně Stalinem.
	Rovnováhu tohoto zabíjení upravila válka.
	Stalinistický režim jich mezi tím nechal pomřít hlady celé miliony a postřílel daleko více než půl milionu občanů.
	Oba režimy stříleli vzdělané Poláky po deseti tisících a deportovali je po statisících.
	Pro Stalina byly takové hromadné represe pokračováním staré politiky na novém území.
	světová válka začala v září 1939 společnou německo-sovětskou invazí do Polska, hlavní válečné krve prolití nastalo až po druhé invazy na Východ.
	V krvavých zemích žila většina evropských židů a překrývaly se tu Hitlerovi i Stalinovi světovládné plány.
	Zde se utkal Wehrmacht s rudou armádou a sem také soustředili své síly sovětský NKVD a německá SS.
	V krvavých zemích se nacházela většina míst, kde došlo k vyvraždování.
	let jde o Polsko, baltské státy, sovětské Bělorusko, sovětskou Ukrajinu a západní okraj sovětského Ruska.
	Stalinovi zločiny jsou sice často kladeny do souvislosti s Ruskem a Hitlerovi zločiny s Německem.
	Avšak nejstrašnějšími jatkami Sovětského svazu se staly jeho neruské periferie a nacisté zase masově zabíjeli mimo Německo.
	Dnes se má za to, že největší hrůzu 20.
	století způsobili koncentrační tábory.
	V letech 1933 až 1945 stály nemoci a vyčerpání v sovětském Gulagu život přibližně milion lidí.
	90 % sovětských občanů, kteří byli deportováni do Gulagu, z tábora vyvázlo živých.
	A přežila i většina lidí, kteří byli zavlečeni do německých koncentračních táborů.
	Na rozdíl od německých plynových komor, dolů smrti a táborů pro válečné zajatce.
	Rozdíl mezi koncentračními tábory a vražednými místy nelze jednoznačně vymezit.
	Lidé byli popravováni a hladověli k smrti také v táborech.
	Osvětím navíc plnila dvojí funkci.
	Osvětím tudíž tvoří dvě nádoby spojené a přitom odlišné historie.
	Většina židů zavlečených do osvětiny byla prostě splinována.
	Stejně jako téměř všichni ostatní, z o něch 14 milionů obětí, se nikdy vězni koncentračního tábora nestaly.
	Rozhodující vyhlazovací politiku Němci však uskutečňovali na území, které poté okupovali Sověti.
	Rudá armáda osvobodila Osvětim a rovněž místa, kde stávala Treblinka, Sobibor, Belžec, Chelmno a Majdanek.
	Vojáci z řad západních spojenců se nedostali do žádné z krvavých zemí a neviděli žádné místo určené k vraždění.
	Nespatřili totiž ani žádné z míst, kde vraždili Němci, což znamenalo, že pochopení úplného rozsahu hitlerových zločinů trvalo stejně dlouho.
	Jakkoliv nám tyto dokumenty zprostředkovávají hrůzné obrazy, představují pouhý náznak toho, co se událo v krvavých zemích.
	Neukazují celý příběh a nejsou, bohužel, ani úvodem k němu.
	Masové vraždění v Evropě se obvykle dává do souvislosti s holokaustem a holokaust bývá spojován s metodami rychlého průmyslového zabíjení.
	Jenže to je příliš jednoduchý a také uhlazený náhled.
	Na územích, kde Němci a Sověti masově vražděli, se používaly spíš primitivní metody zabíjení.
	století nechaly Evropané záměrně zemřít hlady obrovský počet dalších Evropanů.
	Tuto vyhlazovací metodu uplatnili ve dvou nejděsuplnějších akcích masového zabíjení, které holokaustu předcházely.
	Stalin se k ní uchýlil při záměrných hladomorech na počátku 30.
	Vyhladovění se však osvědčilo nejen jako metoda potření protivníka, ale počítalo se s ním dokonce i ve válečnických představách.
	Byl vyvinut hladový plán, s jehož pomocí nacistický režim hodlal v zimě 1941-1942 vyhubit miliony Slovanů a Židů.
	Po smrti vyhladověním přišlo ke slovu střílení a potom plyn.
	Za Stalinova velkého teroru v letech 1937 až 1938 bylo postříleno skoro 700 tisíc sovětských občanů.
	Zastřeleno bylo i na 200 tisíc Poláků, jež mají na svědomí Němci a Sověti v dobách společné okupace.
	Více než 300 tisíc Bělorusů a srovnatelný počet Poláků postříleli Němci při odvetných akcích.
	A Židé zavražděni za holokaustu byly likvidováni kulkou přibližně stejně často jako v plynových komorách.
	Ani v případě zabíjení plynem nešlo o nic technologicky převratného.
	Přibližně milion židů bylo v osvětěmi otráveno kianovodíkem, sloučeninou objevenou v 18.
	Jehož smrtící účinek znali už starověcí řekové.
	letech používal jako pesticid a oxid uhelnatý byl vedlejším produktem chodu spalovacího motoru.
	Sověti i Němci tedy spoléhali na výbavu, která ani ve 30.
	Na spalovací motory, železnice, střelné zbraně, pesticidy, ostnatý drát.
	Bez ohledu na nasazenou techniku bylo toto zabíjení záležitostí konkrétních osob.
	Ti, kdo hladovějcím upírali jídlo, bývali často k vidění na strážních věžích.
	Střelci byly pak zblízka vidět přes hledí pušek, pokud tedy oběť přímo nesevřeli dva muži, zatímco třetí jí přiložil hlavem pistole do týla.
	Lidé odsouzení ke splinování museli být zase někým chyceni, někým naloženi do vlaku a pak někým nahnáni do plynových komor.
	Přicházeli o svůj majetek, poté i o šatstvo a pokud šlo o ženy, dokonce i o vlasy.
	Každý umíral jinou smrti, protože každý žil jiným životem.
	Už celkový počet obětí může oslabit náš smysl pro individualitu každé z nich.
	Chtěla bych je všechny jejich jmény oslovit, napsala ruská básnířka Anna Akhmatovová v Requiem, ale se s nám zabavili, kde ta jména vzít.
	Díky usilovné práci historiků máme část těchto seznamů k dispozici a zásluhou otevření archivů ve východní Evropě se máme i kam podívat.